“Systémová změna je běh na dlouhou trať. Možnost ji ovlivnit je tím, co mě motivuje.”

Lucie Plešková, strategická ředitelka Nadace Albatros

Lucie Plešková přichází do Nadace Albatros jako ředitelka pro strategii a rozvoj. Společně se stávající ředitelkou Jindrou Marešovou měly možnost již spolupracovat na budování programů Včasné péče a stávají se tedy silnou dvojicí, která v čele Nadace Albatros chce přinášet změny ve společnosti. Dlouhodobě se věnuje podpoře dětí a mladých lidí ze znevýhodněného prostředí. Přináší zkušenosti z Nadace OSF, UNICEF i ze začátků Platformy pro včasnou péči. V jubilejním roce chce navázat na to, co Nadace za deset let vybudovala – a posunout její práci směrem k ještě silnějším systémovým změnám.

Lucie, váš profesní profil je rozmanitý – od programové manažerky v Nadaci OSF, vedoucí projektového týmu v UNICEF, spoluzakladatelky Eduzměny, byla jste u zrodu Platformy pro včasnou péči. Co vás vedlo k tomu propojovat práci s dětmi a rodinami s velkými systémovými změnami?

To byl postupný vývoj. Ve své práci jsem se vždy zaměřovala na podporu dětí, které to z různých důvodů nemají v životě lehké – ať už se jednalo o děti s postižením, děti v náhradní rodinné péči, děti drogově závislých matek, romské děti nebo třeba uprchlické děti. A byť je každý příběh jiný a každé dítě a jeho rodina mají jiné potřeby, některé překážky, na které naráží, a situace, které řeší, jsou stejné či podobné. Například rodiče nemají vhodné podmínky nebo nevědí, jak o dítě pečovat nebo jak ho rozvíjet v tom nejranějším věku, který je velmi zásadní. Není včasná a dostupná podpora a péče, někdo, kdo by jim pomohl a poradil. Děti z různých důvodů nechodí do mateřských školek, ve školách se jim nedostává takové podpory, kterou potřebují, a tak často končí ve speciálních nebo segregovaných školách, ze kterých už nemají šanci na další vzdělání.



Spousta těch bariér je právě na straně „systému“ – chybějící zdravotní či sociální služby, nastavení fungování školek a škol, postoje učitelů a dalších odborníků, malá spolupráce mezi všemi těmito lidmi, kteří se s dítětem a rodinou potkávají, nedostatek dat, informací, financí.Systémová změna je běh na dlouhou trať a vyžaduje mnohem více energie a spolupráce než práce s konkrétním dítětem. Ale právě možnost zlepšit podmínky pro všechny děti je tím, co mě motivuje se o to snažit.

Nadace Albatros dlouhodobě podporuje vzdělávání dětí a mladých lidí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Máš bohaté zkušenosti s prací na odstranění vzdělávacích nerovností – od inkluzivního vzdělávání přes podporu raného dětství až po systémové změny. Co tě přivedlo k Nadaci Albatros a co tě na její práci oslovilo?

Práci nadace znám a sleduji už od jejího vzniku a po celých těch 10 let jsem s ní v různé míře v kontaktu. V současné době je to jediná nadace, která se systematicky věnuje podpoře dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. Nebojí se složitých, či ne úplně populárních témat, jako je třeba podpora romských dětí a studentů, ale naopak se k nim hrdě hlásí.
A současně se zaměřuje přesně na to, co je důležité – podpořit děti a jejich rodiny od nejranějšího věku, provázet je v procesu vzdělávání a nastavovat tu podporu dle jejich potřeb, ať už se jedná o motivaci, finance, zprostředkování zajímavých příležitostí a zkušeností či osobnostní rozvoj. Zároveň však Nadace usiluje i o ty změny systémové, o lepší nastavení podmínek pro všechny a je v tom úspěšná. Takže to bylo především téma a způsob práce Nadace, které mě nejvíce oslovily. K tomu navíc propojení se světem knih – myslím, že jsem si nemohla přát lepší místo pro své další působení!

Nadace Albatros letos slaví 10 let. Kde vidíš největší posun v oblasti vzdělávání dětí a mladých lidí ze sociálně znevýhodněného prostředí a kde naopak největší mezery, které ještě čekají na řešení?

Jako strategická ředitelka přicházíš do nadace, která dlouhodobě podporuje romské studenty na vysokých školách. Jak vidíš roli soukromých nadací v boji proti vzdělávacím nerovnostem? A jaká je vize Nadace pro další období?

Soukromé nadace obecně mají jednu velkou výhodu oproti tomu „systému“ a to je větší flexibilita, možnost věci zkoušet, pilotovat. Můžeme být pro stát a školy tím parťákem, který přinese nové nápady a inovace, vyzkouší, co nejlépe funguje, ověří to a pak může pomoci změnit nastavení pro všechny děti a mladé lidi.
A přesně to je moje vize pro Nadaci Albatros – poskytnout tu nejlepší možnou podporu dětem a mladým lidem, kteří již ve vzdělávání jsou nebo do něj nastupují, ale současně umět přenést tu zkušenost a být respektovaným partnerem pro nastavování rovných šancí pro všechny.

Co tě vlastně motivuje k práci na vzdělávacích nerovnostech? A co z tvojí dosavadní praxe tě nejvíc ovlivnilo a přenášíš si do Nadace?

Osobně mě motivuje ten obrovský přínos, který to má. Nejen pro ty děti samotné a jejich další život, ale i pro jejich spolužáky, okolí a v konečném důsledku pro celou společnost. Tenhle přínos sice není vidět vždy úplně hned – pokud začínáme s podporou u nejmenších dětí, tak výsledky vidíme až později – ale jsem pěvně přesvědčená, že tohle je ta nejlepší investice, kterou můžeme udělat.
A co mě nejvíce ovlivnilo? Nejvíc mě vždy ovlivňují příběhy jednotlivých dětí. A to si přináším i do Nadace – i když pracujeme na velkých projektech a systémových změnách, tak vždy musíme mít na mysli jednotlivé děti s jejich různými potřebami, možnostmi, přáními a sny. Proto je pro mě zcela zásadní být s dětmi a mladými lidmi v kontaktu, mluvit s nimi, znát jejich situaci a citlivě a smysluplně je zapojovat do věcí, které se jich týkají.

Prozraď ještě, jak dobíjíš baterky a co tě mimo práci baví?

Miluju cestování a objevování nových a zajímavých míst, to je pro mě zaručený zdroj energie a inspirace. V každodenním životě pak dobíjím baterky pohybem, nejlépe v přírodě. A taky mám moc ráda dobrou kávu a společnost lidí, se kterými je radost být. A samozřejmě knihy!-
Foto: Anton Filonenko, archiv Lucie Pleškové