Touha pomáhat i za cenu vlastního diskomfortu – právě ta spojuje dvě výrazné osobnosti,

které se v našem dvojrozhovoru setkávají. V Albatros Media nám bylo ctí vydat knihy o nich

a jejich práci.

   1. Setkali jste se na svých misích s tím, že se pomoc někdy míjí účinkem – a jak

Štěpánka Cimlová: Jestli se něco míjí účinkem je těžké posoudit, protože roli hrají očekávání. Třeba moje úplně první působení v Indii, kdy jsem se ve škole pokoušela zavést elektronické účetnictví, by mohlo být vyhodnoceno jako neúspěch, protože se rok po mém odjezdu zjistilo, že je pro školu jednodušší najmout externí účetní firmu. Když jsme se o tom ale bavili s vedením neziskovky, došli jsme k tomu, že ta moje „slepá ulička“ byla důležitá, že by bez ní vlastně k tomu ideálnímu řešení nedošli. Takže výsledek se dostavil, byť jinak, než jsme čekali. A i kdyby se nedostavil, já si přeci nemůžu stěžovat. Strávila jsem úžasné tři měsíce v Indii, poznala spoustu skvělých lidí, zdokonalila se v Excelu, dozvěděla se spoustu věcí. Obecně když jste součástí dlouhodobého většího rozvojového projektu, nemůžete se honit za vlastním egem, musíte prostě přijmout svoji roli a svůj dobrovolnický zážitek, i když není zrovna třeba atraktivní nebo takový, jaký jste si představovali.

MUDr. Rastislav Maďar: Člověk nemůže dlouhodobě sledovat úplně každého z těch desítek tisíců, který jsme pomohli. Humanitární pomoc jsme trefili z hlediska aktuálních potřeb vždy správně a u naší rozvojové pomoci ví každý příjemce, že pomoc dostane jen jednou a musí si jí dál svou vlastní prací a péčí rozvíjet, aby se měl lépe a taky celá jeho rodina. Druhou šanci by už nedostal. Potřebných je tam totiž strašně moc. Pokud například platíme studentovi školné na střední škole a on nakonec nezvládne dostudovat, je to nemilé, ale aspoň to zkusil a aspoň nějaké na místní poměry nadstandardní vzdělání získal. V dalším životě mu i to může pomoci. 

 

Štěpánka Cimlová: Naše představy jsou někdy skutečně „mimo“ a je to logické, vždyť český podnikatel, který se rozhodne pomáhat, žije v úplně jiném světě a řeší úplně jiné problémy, než farmář třeba z Nepálu, ke kterému je pomoc namířena. Jedna z nejčastějších představ třeba bývá, že lidé v rozvojové zemi potřebují hlavně náš komfort, hodně lidí by nejraději zařizovalo všude koupelny a porcelánové toalety. To přitom pro místní vůbec jednak nebývá priorita, jednak je prostě fakt, že když není vodovod a kanalizace, dává jednoduchá kadibudka daleko větší smysl než hra na toaletu, která je sice porcelánová, ale věčně nejde spláchnout a když se rozbije, neseženete náhradní díly. Ve výsledku tak krásný bílý záchod nabídne víc problémů než řešení. Není možné od stolu v Evropě navrhnout v podstatě nic, vždy se musí mluvit s místními a nejlépe hledat řešení přímo v místě, s místními lidmi a místními materiály. Nikdo na světě není tak geniální, aby navrhl řešení problému člověka z opačného konce světa, aniž by s ním mluvil nebo v místě žil. Nesmí však být arogantní a myslet si, že to dokáže.

MUDr. Rastislav Maďar: Lidé v chudých zemích často potřebují jen malou pomoc, aby mohli svůj talent nebo dovednosti rozvíjet vlastním snažením. Pro ně je i běžný každodenní život velkou dřinou, nemají možnost půjčit si v bance a například založit firmu. I když by k tomu měli schopnosti a dobrý nápad. Ze všeho nejvíc potřebují kvalitnější vzdělávací systém a pomoc na startu projektu. Rozhodně však jen nenatahují ruce, jak si to lidé u nás často myslí, a 99 % z lidí v chudých zemích Afriky chce zůstat ve vlastní zemi, pokud tam mají aspoň trochu důstojné podmínky k životu. Jinak vyberou toho nejschopnějšího, nejsilnějšího, nejvíc vzdělaného a vyšlou ho vydělat peníze do ciziny. Tak to dělali v historii i naše rodiny, například směrem do Ameriky. Faktem je, že nejvíc financí přichází do Afriky od vlastních občanů vydělávajících v cizině, ne přes humanitární organizace.

Štěpánka Cimlová: Když jsme procházeli tři dny pěšky odlehlou, vysokohorskou oblastí Dolpa v Nepálu, abychom navázali spolupráci s novou školou, potkávali jsme lidi, kteří školu absolvovali. Pohybovali jsme se územím, kam nevedou žádné zpevněné cesty, kam nedosáhl turismus a vnímali jsme obrovský rozdíl mezi lidmi, kteří vzděláním prošli a lidmi, kteří jím neprošli. Absolventi nebo zaměstnanci školy byli sebevědomí bystří lidé, často s přímočarým a dost ostrým smyslem pro humor, který identifikuju jako nepálský a hrozně mě baví. Takoví lidé měli vždy přehled o světě, spoustu plánů do budoucna, studovali nebo podnikali. No a ti, kteří vzděláním neprošli, se živili buď prací na poli nebo prodejem jídla a ubytováním cestujících. Byli negramotní a často bohužel také opilí. Tehdy mi došlo, že když dáte lidem vzdělání, skutečně budujete lepší svět, že to není žádné klišé. Na každé zastávce v místním kempu jsme před sebou měli viditelný, hmatatelný důkaz.

MUDr. Rastislav Maďar: Například když se nám v okolí naší malé české nemocnice podařilo eliminovat předtím tak častou těžkou dětskou podvýživu a také významně snížit výskyt řady preventabilních nemocí. A taky když vidím, že díky naší podpoře mohla řada chytrých dětí z chudých rodin absolvovat střední školu a díky tomu už žádnou další pomoc v životě potřebovat nebudou. Dramaticky se tím změnil jejich osud a rovněž jejich příbuzných, kterým budou sami v budoucnu pomáhat.
   

Štěpánka Cimlová: Popravdě si nemyslím, že touha pomáhat je ta nejlepší motivace, respektive by neměla být jediná. Musíte mít jasno, co si od práce na rozvojovém projektu slibujete vy, čistě sobecky. Pokud čekáte vděk nebo jasné rychlé výsledky, můžete být ohromně zklamaní až znechucení. Okamžik, který jsem popsala výše, nastat může, ale taky nemusí. Měli byste ale vždy vědět, kam snažení vaše nebo vašeho projektu směřuje, jestli někomu prospívá, jestli někde neškodí a jestli by vás především bavilo nebo zajímalo se ho účastnit, pracovat na něm každý den po určitou dobu a někdy také v dost nepříznivém prostředí. Samozřejmě i překonat nepřízeň a posunout si vlastní hranice může být zajímavá výzva. Pokud máte v tomto jasno, tak už stačí hledat na internetu, projektů domácí i zahraniční pomoci je hodně. Osobně bych se ještě rozhodovala mezi pomocí humanitární a rozvojovou. Na humanitární misi zachraňujete, hasíte požár, zahlazujete průšvih. Vaše role je nenahraditelná, ale musí to být obrovsky psychicky náročné, protože se setkáváte se zmarem a destrukcí. Mně je asi bližší pomoc rozvojová, kdy se konstruuje něco nového, plánuje se budoucnost, je to veselejší, pozitivnější. Jsou ale i projekty, kde jdou oba druhy pomoci ruku v ruce.

MUDr. Rastislav Maďar: Dnes je těch možností velké množství. Mohou například začít s podporou nějaké menší místní organizace tvořené lidmi, které znají. Nemusí to být pomoc směrem do chudých zemí, ale klidně někomu u nás doma. Osobně například už řadu let podporuji Run 4 Help, který se stal největší charitativní aktivitou svého druhu v ČR. Z výtěžku běhu se pořizují nové moderní nožní protézy lidem po amputacích kvůli nemocem a úrazům, což jim významně zvyšuje kvalitu života. Mohou díky tomu dokonce běhat nebo jezdit na kole. A přispívá se na to tak, že se člověk sám přihlásí jako účastník běhu a zaplatí startovné. A rozvojovým zemím může člověk pomoci například i tak, že tam pojede jako turista a bude využívat jejich služby a produkty, za které zaplatí. Jen prosím nedávat peníze dětem jen tak za nic. Může jim to zničit život. V budoucnu by potom neměli motivaci jít do školy a budou jen čekat u cesty na drobné od cizinců.   

Štěpánka Cimlová: Nejlepší pomoc je ta, kdy se předává know-how spíše než finance nebo materiál, případně kdy se obojí efektivně kombinuje. Čím více místní účasti při plánování a vzniku, podílu na výstavbě nebo vedení projektu a následném provozu nebo údržbě, tím lépe. Místní zkrátka musí projekt vzít za svůj, starat se o něj a navazovat na něj, jinak je odsouzen k pomalému úpadku.

MUDr. Rastislav Maďar: Trvalá udržitelnost je naším základním krédem. Naše neziskovka International Humanity se věnuje nejen humanitární pomoci, kdy se akutně zachraňují lidské životy v krizové situaci, ale následně ji transformujeme na pomoc rozvojovou. Snažíme se na daném místě vytvořit podmínky k důstojnému životu. Pokud nebudeme pomáhat za hranicemi naší země, velké krize se časem přenesou i k nám a tomu lze správným a včasným zásahem předejít. Když to však někdo nedělá správně, může nakonec situaci zhoršit, například tím, že vytvoří pasivní závislost místních obyvatel na pomoci zvenku. Místo toho, aby naopak podpořili jejich aktivitu, samostatnost a schopnost poradit si dlouhodobě bez další vnější pomoci.

Štěpánka Cimlová: Každý člověk přece mění svět. Každý den, vším, co děláte i neděláte, s kým a jak mluvíte nebo nemluvíte, čemu věnujete pozornost nebo co ignorujete… každou vteřinu svého života působíte na svět kolem sebe a na další lidi, kteří vaše působení šíří dál a dál. Nežijete ve vakuu, nikdy nevíte, kdo se dívá, kdo vnímá. Pokud žijete vědomě, tak skutečně můžete svět přetvářet podle toho, jaký byste ho chtěli mít, a pokud vytrváte, tak se vždy něco někam posune, byť jen o trochu.

MUDr. Rastislav Maďar: Téměř každý člověk má možnost pomoci někomu jinému. V chudých zemích stačí k záchraně života jen pár desítek českých korun. Tolik stojí například balení antibiotik. A to si u nás může dovolit skoro každý. A jak říká známý citát, když zachráníme jednoho člověka, zachráníme celý svět. A to hned v několika významech. Kdybychom více řešili, jak pomoci potřebným, ať už u nás doma nebo v cizině, bylo by v naší společnosti méně negativních emocí. U nás se máme velmi dobře, už jen tak základní věc, jako splachování pitnou vodou je pro velkou část obyvatel naší planety jen těžko představitelný luxus.

Doktor Rastislav Maďar a Štěpánka Cimlová byli nedávno hosté televize DVTV. Společně se zahraniční novinářem Břetislavem Turečkem odpovídali na otázky Daniely Drtinové o misích v nebezpečných či chudých oblastech světa. Na celý rozhovor se můžete podívat zde.